DVACÁTÝ DRUHÝ PŘÍBĚH: KOLAPS V METRU — PrPom

DVACÁTÝ DRUHÝ PŘÍBĚH: KOLAPS V METRU

Cesta do práce

Jel jsem ráno metrem do práce. V jedoucím vlaku jsem za sebou zaregistroval nezvyklý ruch.

„ On má asi epileptický záchvat…!?“ pronesl někdo.

Na sedadle vepředu seděl muž, odhadem 35 let, napůl sesunutý ze sedačky na zem. Nehýbal se. Omdlel. V podstatě kolaps v metru. Lidi z okolí se začali vytrácet. Až na jednu nebo dvě paní. Sklonil jsem se k němu, zkoušel jsem na něj mluvit. Nereagoval. Potřeboval jsem zjistit, jestli dýchá normálně. Položil jsem ho (sesunul jsem ho…) na zem, na záda, zaklonil hlavu a vyšetřil dýchání. A začal jsem přemýšlet, jestli bude potřeba masáž srdce.

„ Asi bychom ho měli dát do stabilizované polohy…?“, pronesl někdo nade mnou.

„ Ne, zůstane na zádech!“ řekl jsem a samotného mě překvapilo, jak rozhodný ten pokyn byl.

Pomalu se začal probírat. Chvíli byl dezorientovaný. Pak lámaně pronesl: „ Já nemluvim česky.“

Vlak už stál ve stanici. Někdo informoval řidiče, že máme problém, aby neodjížděl. Super. Potřeboval jsem ho dostat z vagonu na nástupiště. Podepřel jsem ho – šlo to. S řidičem jsme si řekli, že nemusí dál čekat. Souprava odjela. Odvedl jsem pomalu svého pacienta k dispečerce stanice. Vysvětlil jsem jí, co se stalo, že snad někdo z přítomných zavolal záchranku. Protože už se zdál být celkem při smyslech, nechal jsem ho tam s tou dispečerkou, aby počkali na sanitku a odešel jsem pracovat.

A co bylo dál?

Pak jsem o tom zážitku samozřejmě dál přemýšlel. Zaprvé mě napadlo, že mám v brašně zdravotnické nitrilové rukavice, které jsem nepoužil. Ten dotyčný byl Angličan nebo Američan, na první pohled člověk normální. Kdyby vypadal jako bezdomovec nebo feťák, možná bych si na ty rukavice vzpomněl dřív. Snad příště. Uvědomil jsem si, že celou tu dobu se jakoby rozhlížím, jestli neuvidím někoho známého. Jestli to celé není jen fejk od přátel z PrPom. Něco jako zkouška ohněm nebo skrytá kamera. Ta událost se stala sotva týden poté, co jsem u nich absolvoval ukázkový kurz první pomoci. No ale to by byla už velká schýza…

Došlo mi, jak je nutné, aby člověk nespoléhal na lidi z okolí. Ve vagonu mohlo být tak 50 lidí. Za 2 minuty jsem s tím člověkem stál na nástupišti totálně sám. Mrzelo mě, jak se zachovala ta dispečerka. Chladně, odměřeně, rezervovaně. Vždyť nějaký ten kolaps v metru musí zažívat denně. Ale ona vlastně jen děla to, co já jsem amatérsky ignoroval – ona chránila sama sebe. První pravidlo první pomoci – neohroz vlastní bezpečí

Dobrý pocit – to nejdůležitější

Ale nejvíc, co jsem si z toho odnesl, byl dobrý pocit z toho, že jsem na takovou situaci připravený (alespoň trochu) a že jednám racionálně (snad). V podobné situaci jsem se ocitl už několikrát. Velmi podobnou situaci, dokonce v metru během jízdy mezi stanicemi, jsem zažil asi před 5 lety. To omdlela slečna asi tak 20letá, ale ta byla ve skupince jejích kamarádů. Taky se probrala sama. Horší to bylo, když jsem na ulici našel cyklistu s rozbitou hlavou, z níž mu tekla krev a sotva chroptěl. S manželkou jsme mu zavolali sanitku, měl proraženou spánkovou kost. A jednou na odborné konferenci se přednášející uprostřed věty nepatrně odmlčel a vzápětí se skácel na znak. Tu jeho ránu hlavou o zem slyším dodnes. Nikdy jsem neutíkal s davem pryč, vždycky jsem šel pomáhat. Za to jsem na sebe, alespoň trochu, hrdý. Ale až tentokrát jsem měl pocit, že vím, co mám dělat.

Autor: Pavel D.

Něco více o první pomoci Neboj se pomoci - bezvědomí

Pokud byste se chtěli dozvědět něco více o poskytování první pomoci při bezvědomí, podívejte se na náš článek ze série NEBOJ se pomoci! s názvem Bezvědomí.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.