top of page

Šestnáctý příběh: Epileptik v metru


Když se ten muž za pomoci ostatních dostal z vagónu metra ven, začal se pohybovat velmi prudce — a také velmi podivně. S nohama u sebe zuřivě skákal, jako by se snažil něco zadupat do země. Ve tváři měl divný výraz. Samozřejmě se to neobešlo bez pozornosti okolí. Co mě překvapilo — nikdo to nenatáčel. Všichni jen civěli (já zatím také) a čekali, co pán předvede dál.

Svalil se na zem a teď již nekoordinovaně a s očima v sloup se začal podivně kroutit. Přestože to absolutně neodpovídalo čemukoliv, co jsem kdy slyšel o epilepsii, stejně jsem si pomyslel, že asi právě o epileptika půjde. (Na takové odhady si dávejte pozor — viz Mýtus o první pomoci č. 9: Když má někdo křeče, tak je to epileptický záchvat.) „Dobrá“, řekl jsem si v duchu. „Teď pro něj nemůžu nic udělat. Mramor je hladký — hlavu si tudíž neodře. Ani nic dalšího, čím by se zranil, kolem sebe nemá. Jediné nebezpečí mu hrozí od těch čumilů.“


Zkusil jsem nasadit klidný, leč hlasitý tón: „Ne, to prosím nedělejte. Jen pánovi ublížíte.“ Paní se zarazila a já si oddechl. Nicméně tón jsem použil až příliš autoritativní — takže se paní obrátila na mě a konflikt byl na světě: „Jo? A to ho tu máme jen tak nechat ležet bez pomoci?!“ „Ano, to by bylo teď nejlepší.“ snažil jsem se odpovědět smířlivějším tónem.

Situaci zachránil sám muž na zemi, jehož křeče ustoupily, a začal se hýbat přirozeně (jako člověk, který se hodně pomalu probouzí po dost náročné a dlouhé noci). Připravil tím čumily o zábavu a ti se začali pomalu rozcházet, o pána už nejevili zájem. Představení skončilo. Ne však pro mě.

Pána jsem oslovil, ale nereagoval na mě. A zdálo se, že mě ani nevidí. Přesto se pomalu posazoval. Když se po chvíli situace nelepšila, pohyboval se pomalu, zmateně a byl duchem nepřítomný, rozhodl jsem se zavolat záchranku. Mezitím se pán zvedl dokonce do stoje (vrávoral, dovedl jsem ho na lavičku a přiměl ho, aby se posadil) a občas na mě zaostřil pohledem. Se mnou už se o něj staral jen nějaký muž s nápisem „SECURITY“ na zádech, který jel asi někam na noční.

Pokoušeli jsme se na pána mluvit, ale jen na nás koulel očima, tvářil se nechápavě a mlčel. Začal jsem střídat různé jazyky (němčinu, angličtinu, francouzštinu), ale nemělo to žádný efekt. Cítil jsem se bezradný, tak jsem jen pána podpíral, aby nespadl z lavičky a čekal na záchranáře.

Asi za pět minut začal pán hovořit česky. Pomalu, jen občas a zmateně. Za dalších několik minut byl schopen opakovaně odkývat, že ano, že je opravdu epileptik. Vytáhl pak dokonce z náprsní kapsy saka krabičku s léky a nějaké z nich se rozhodl spolykat. Nebránil jsem mu v tom a jen jsem doufal, že už je natolik příčetný, aby věděl, kolik si toho má vzít. Chtěl jsem mu to dát zapít vodou, ale žádnou jsem neměl.

Pak už dorazili záchranáři. Informaci o tom, že do sebe pár před okamžikem nacpal několik tablet neznámého původu, a že zbytek má v náprsní kapse saka, přijali poněkud lakonicky, ale co. Však oni už si poradí. Poděkoval jsem serkuriťákovi za to, že se mnou zůstal u pána až do konce, a šel jsem na rande.

(Autor: Richard K.)

Jak Richard zvládl první pomoc u epilepsie?

  1. Celkem dobře. Vzhledem k situaci mohl záchranku volat klidně dříve, ale nebyl na to úplně čas.

  2. I když vám situace připadá kritická a chyby, které se chystají učinit lidé kolem vás, jsou očividné, je třeba být obezřetný. Kdyby Richard nebyl zachráněn tím, že se pán začal probírat, mohl se konflikt vyhrotit až do té míry, že by snížil kvalitu poskytnuté první pomoci.

První pomoc u epilepsie (a u křečí obecně):

  1. Pokud křeče teprve začínají, pomozte postiženému bezpečně se dostat na zem.

  2. Odstraňte z dosahu předměty, o které by se mohl člověk v křečích poranit.

  3. Nechte křečím volný průběh, pohybům nijak nebraňte.

  4. Nestrkejte postiženému nic do úst!!! Může dojít k poranění či jinému zhoršení stavu. Pozitivní vliv to mít určitě nebude.

  5. Pokud dotyčného neznáte, volejte záchrannou službu klidně hned.

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.

bottom of page