top of page

TŘINÁCTÝ PŘÍBĚH: ŽIHADLO V KRKU


První věc co mě napadla, byla, zda není náhodou alergický na štípnutí hmyzem. Soused mi odpověděl, že určitě ne, a že ve svém životě byl již mnohokrát poštípán. Za pár vteřin si sousedka, která je také na vozíku všimla, že popíchaný soused chrčí. Tehdy se to začalo. Na malý moment jsme si mysleli, že si jen dělá legraci, ale když jsem mu zvedla hlavu, začal modrat. Rychle jsme volali záchranku. Adresa zahrady se však dost těžko vysvětluje, protože ulice je jiná než branka zepředu. Myslela jsem, že ho vyvezu ven ze zahrádky, ale přestal dýchat úplně. Kdybych ho tehdy vyvezla, už by mezi námi nejspíš nebyl.

Soused, který telefonoval s dispečerkou, na mě křičel, abych to nedělala a položila souseda na zem. Společně s jednou chodící kamarádkou jsme ho sundaly z vozíku. Ona ho polévala studenou vodou a já jsem se ho snažila přivést k vědomí. Velmi bych chtěla poděkovat dispečerce, která byla naprosto úžasná a zprostředkovaně přes volajícího souseda nám dávala instrukce. Díky její pomoci se nám podařilo přivést ohroženého kamaráda k vědomí. Asi tím, že jsme ho položily na záda, se uvolnily dýchací cesty. Hurá! Sice začal mít křeče, ale to jsme už zvládli. Věděl, kdo jsem a do příjezdu záchranky už byl celkem orientovaný.

Chlapci ze záchranky se o něj pak skvěle postarali. Když se nás ptali, jak dlouho to trvalo, mně to přišlo jako hodina, ale bylo méně než pět minut. Byla to opravdu skvělá spolupráce všech zúčastněných. O dva dny později jsme už zase spolu seděli v zahradě. Na závěr bych chtěla dodat, že toto se může stát i lidem, kteří nejsou alergičtí a proto na sebe dávejte pozor a nic nepodceňujte.“

(Zdroj: Tatiana F.)

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.

bottom of page