Jak to celé vzniklo?
Jedná se o omyl, který pramení ze starších postupů první pomoci, které obecně na nějaký ten „vylévací manévr“ po tonutí pamatovaly. To není primárně špatně, chybná je hlavně myšlenka plic plných vody po úplně každém tonutí. Často se totiž stává, že se voda do plic během tonutí vůbec nedostane, a pokud ano, většina se vstřebá.
Proč je to špatně?
Je to jednoduché, buňky vodu po tonutí z plic vstřebají. Buňky v plicích jsou totiž schopny do sebe nasát vodu, ale pozor — jen obyčejnou sladkou vodu. Slaná mořská voda totiž způsobuje pravý opak — buňky se budou snažit mořskou vodu ve svém okolí zředit svým vlastním vodním obsahem. To se buňce ale pořádně nepodaří, pak mýtus platit přestává — mořská voda se v plicích vstřebává jen omezeně či vůbec.
Dalším (a mnohem častějším) důvodem, proč voda v plicích vůbec nebude, je tzv. suché tonutí. Pokud člověk projde všemi fázemi tonutí (tedy od plavce, přes vyčerpaného plavce, aktivního tonoucího, až po pasivního tonoucího), tělo se podvědomě brání vstupu vody do plic, a tak reflexně uzavírá svaly kolem dýchacích cest. Pokud vysvětlení hodně přitáhneme za vlasy, můžeme říci, že se tonoucí sám „udusí“.
Naopak mokré tonutí, tedy stav, kdy je v plicích voda, se odehraje jen v minimu případů. Většinou z plného zdraví — třeba při špatné manipulaci s automatikou při potápění nebo při násilném trestném činu.
Jak je to správně?
Pokud už se rozhodnete někomu ve vodě pomáhat, začněte dvěma věcmi — telefonátem na záchranku pod číslem 155 a svléknutím se. Až splníte tyto dva stěžejní kroky, můžete se do toho pustit.
Ale zde veliké „pozor!“, do vody nikdy nechoďte pomáhat sami, vždy alespoň ve dvou. Navíc si musíte být jisti tím, že na to máte. Jak to poznat? Musíte být opravdu dobrý plavec. Musíte být schopni rychle, ale bezpečně, doplavat k postiženému a hlavně se bez obtíží vrátit zpátky, navíc se stejně těžkým, dost možná ale i mnohem těžším břemenem.
Další podmínkou je dokonale ovládat záchranu tonoucího, jenom tak ho z vody totiž nedostanete. Myslete na to, že velké procento utopených jsou zachránci — proč asi? Tématem záchrany tonoucích se zabývají odborné kurzy, není to nic, co byste se naučili na základě videa nebo učebnice.
Pokud se po zralé úvaze nakonec vydáte do vody, nezapomeňte na to, že aktivní tonoucí se nezachraňuje! Utopil by vás. Proto tedy v bezpečné vzdálenosti musíte počkat, až „zpasivní“. Je to sice kruté, ale nutné… Takový člověk pak typicky leží na prsou, obličejem a končetinami ke dnu. Pokud je tonoucí pasivní, tedy pro vás bezpečný, začněte se samotnou záchranou a jeho vytažením z vody. Jak na to? To se právě musíte naučit hezky prakticky ve vodě…
Takže abrakadabra, postiženého už máme vytaženého na břeh. Po vytažení z vody postiženému zakloňte hlavu (tlakem na čelo a tahem za bradu), tak zprůchodníte dýchací cesty, a zkontrolujte dýchání. Pokud postižený nedýchá normálně (může např. lapavě dýchat), zahajte resuscitaci. Hodí se připomenout, že je velmi prospěšné do tonoucích dýchat. Stále však platí, že pokud se cítíte ohroženi nebo umělé dýchání dostatečně kvalitně neumíte, tak to nedělejte.
Závěrem
Dnešní článek byl jen dalším příkladem toho, že výjimek v první pomoci je opravdu málo. Takže laická resuscitace bude vypadat podobně na horách, na pláži, nebo v obchodním centru. Postupy v daných podmínkách mohou být ale specifické. Každopádně věřte, že pokud se dostanete do úzkých, operátorky na lince 155 vám s první pomocí velmi kvalitně poradí, a to za jakýchkoli okolností.
Mýty o první pomoci jsou hlavně o tom, co rozhodně nedělat. Jak se ale vlastně dělá první pomoc? O tom píšeme seriál článků Neboj se pomoci! Po přečtení tohoto mýtu by vás mohl zajímat zejména článek „Záchrana tonoucího“. Pořád ale platí, že žádné čtení vás první pomoc pořádně nenaučí. Nedá se to zařídit jinak, než že přijdete na zážitkový kurz. A dvojnásob to platí právě pro nácvik záchrany tonoucího — zúčastněte se některého z našich vícedenních kurzů, bude-li blízko třeba rybník, rádi vás do něj hodíme… a vše naučíme :)
Zdravím, Petře,
díky za komentář. Vodu v žaludku netřeba řešit, bude jí tam velmi pravděpodobně málo, neb pokud člověk projde všemi fázemi tonutí, dochází k reflexivnímu uzávěru hrdla a průnik vody je tedy malý. U hrubých vypuzovacích manévrů navíc nastává riziko, že krov vody do úst „pošlete“ i zbytky potravy, které budou resuscitaci komplikovat ještě více. // Jinak ale lze odkázat na komentář dr. Fraňka níže, který hovoří o nutnosti zvažovat každou situaci zvlášť.
O.K. A čo voda v žalúdku? Mňa učili toto- po vytiahnutí na breh,pred zahájením resuscitácie ,otočit´hlavu na bok a tlakom na brucho vytlačit´ vodu z žalúdka. Aby behom masáže a dýchania nezačala spontánne vytekat´ a nekomplikovalo to resuscitáciu. A to ma prosím učili na ARIPe. Tak ako, vytlačit´vodu, alebo nechat´tak a rovno resuscitovat´?
Vážený pane doktore,
vážíme si Vašich připomínek k článkům o mýtech v první pomoci. A i když se nemusíme shodnout na některých postupech/názorech, určitě se shodneme na tom, že tato diskuse je prospěšná a musí probíhat. Text článku byl opravdu trochu nepřesný, takže jsme zapracovali některé Vaše podněty (díky za ně). Změnil se i název mýtu, již není zavádějící a na paškál si bere už jen tu „plicní vodu“.
U většiny tonoucích, kteří prošli všemi fázemi tonutí z vyčerpání, voda v plicích nebude, v horních cestách dýchacích nejspíš v malém množství ano. Pokud nám ale všem jde o společnou věc, tedy první pomoc bez zbytečných výjimek a postupových ojedinělostí, pak tvrzení, že postup KPR se de facto neliší od toho „na suchu“, není samo o sobě chybné. To, v čem se rozcházíme nejvíc, je míra, do jaké chceme laického zachránce podřídit automatickým postupům (na jedné straně) a do jaké chceme, aby zvažoval, přemýšlel a improvizoval (na straně druhé). Což je otázka, o které bychom mohli debatovat do nekonečna…
No skoro abych tu založil rubriku „mýty mezi mýty“ :-O
Ano, voda z plic se sice vstřebá, ale voda z vyšších částí dýchacích cest se jaksi nemá kam vstřebat a je potřeba se aspoň pokusit ji nějak dostat ven. Tj. utopence po vytažení na břeh otočit na bok, ideálně hlavou mírně dolu (na břehu) a zkusit nějaký ten vypuzovací manévr event. vyčištění pusy (vyndat ryby, žáby atd…). Pokud nemá tendenci se rozkašlat a rozdýchat (jakože často má), tak na záda, zkusit prodechnout a event. restituovat.
Dnešní článek byl tedy příkladem toho, že každá záchrana je jiná a je potřeba především řešit problém, ne slepě postupovat pořád stejně :-O