„V ten den jsem přišla do školy o 15 min dřív, tak jsem si šla dát toust do naší kavárničky. Objednala jsem si a šla si umýt ruce. Když jsem vyšla ven, uviděla jsem mladou dívku, jak leží rozplácnutá na zemi. Hned jsem k ní přiběhla. Už u ní seděla studentka fyzioterapie, kterou od vidění znám, což mě v prvním momentu trošku uklidnilo. Říkala jsem si, že určitě bude umět první pomoc.
Ptala jsem se, co se stalo, a druhá zachránkyně mi řekla, že prostě šla a pak spadla – přímo rovně na zem. Poplácávala jí po tvářích a snažila se jí probudit. Mezitím přišel náš profesor anatomie. Začal jí měřit tep – nevěděla jsem přesně, co dělá. (viz. Mýtus o první pomoci č. 5)
Já jsem mezitím vytočila číslo na záchranku. Pod stresem to však bylo o hodně těžší. Představila jsem se a řekla, že jsme našli na zemi holku, která nedýchá a vypadá jako mrtvá. Pán měl velmi klidný hlas a ptal se mě na adresu.
Během hovoru s dispečerem se naše „mrtvola“ začala probouzet, a když slyšela, že mluvím se záchrankou, řekla, že žádnou nechce a že se jí to stává často. Byla jsem z toho trochu vykulená a pánovi do telefonu jsem řekla, ať chvilku počká. Měli jsme radost, že s námi komunikuje. Pořád ležela stejně – tedy na břiše s rukama od sebe. Ptala jsem se jí na jméno a také na to, co jí je. Řekla nám, že už byla na několika vyšetřeních, a že doktoři stále nevědí.
Když profesor viděl, že s námi slečna mluví, vstal a odkráčel bez jediného slova! Pořád jsem se snažila s dívkou mluvit, aby nám zas neomdlela. Mezitím jsem dispečerovi do telefonu řekla, že mu když tak zavolám za chvíli, ale že to už vypadá dobře. Teď poprvé jsem měla čas se rozhlédnout okolo po chodbě a zjistila jsem, že je tam spousta lidí. Většina koukala, ale nikdo se nás nezeptal, jestli nechceme pomoct.
Chvíli seděla na zemi, a když nasbírala dost sil, dovedly jsme jí do kafetérie, kde se posadila na židli. Byla dost bledá, chtěla jsem po ní číslo na rodiče, že jim zavolám, ať si pro ni zajedou. Odmítla to, jen si chtěla odpočinout a jít na hodinu. Nějakou dobu jsme jí tam přesvědčovaly, aby přednášku vynechala, ale bylo to marné. Tvrdila, že už je jí lépe. Nahlédla jsem dovnitř posluchárny, a když jsem zjistila, že je tam spousta lidí, kteří by jí snad pomohli, odešla jsem na hodinu etiky…“
(Zdroj: Dominika Z.)
Co se vlastně stalo?
Slečna utrpěla krátkodobou ztrátu vědomí. Nejčastěji se tomuto stavu říká mdloba, synkopa nebo kolaps. Existují lidé, kteří jsou k tomuto stavu náchylní – například proto, že mají dlouhodobě potíže s nízkým krevním tlakem. Nebo proto, že se málo nasnídali, neohlídali si pitný režim, jsou ve stresu, přepracovaní… a nebo jakákoliv kombinace z výše uvedeného.
Co měla Dominika udělat?
- oslovením a bolestivý podnětem zjistit vědomí
- zapojit přihlížejících a šetrně otočit dívku na záda
- zaklonit hlavu a zkontrolovat dech (rozhodně nekontrolovat tep – je to nespolehlivé a od roku 2000 to už nepatří do laické první pomoci)
- zavolat záchranku – to se naštěstí povedlo
- pokud by slečna dýchala normálně, ponechat na zádech a pravidelně kontrolovat dech
- v případě, kdy by nedýchala správně, začít s resuscitací
- po probuzení ponechat v leže, počkat na ZZS
Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.