Sedmý příbeh: Velká osobnost

Já a má tehdejší přítelkyně jsme se vraceli z vícedenního pobytu v Yorkshire v Anglii. Dorazili jsme do městečka Skipton a čekala nás šestihodinová noční cesta dálkovým autobusem zpět do Londýna. Byli jsme oba zatraceně unavení a když jsme se zbavili těžkých batohů, zabrali jsme místo v zadní části autobusu, kde bylo namísto běžné pětisedačky jen trojmístné sedadlo + rohové WC. Sotva se poloprázdný autobus o půlnoci rozjel, začali jsme ve stísněném prostoru podřimovat.

Ve dvě hodiny ráno přistoupilo několik lidí, mezi nimi obézní dáma. Byla tak široká, že uličkou musela jít napříč. V rukou si nesla pytel krmiva z nějakého fastfoodu a k tomu obligátní obří láhev coca-coly. Nesedla si v autobuse – přestože tam byly prázdné dvojsedačky. Došla až k nám dozadu a že prý ji máme pustit sednout my.

Měl jsem (v angličtině) jisté námitky: „Podívejte se, my jsme pár. Když se uskromníme, zbude tu pro vás jedno místo. Na něj se stejně nevejdete. Proč se radši neposadíte na volnou dvojsedačku někde vpředu?“ Paní kontrovala tím, že nás označila za „bloody bastards“ a začala nám nadávat. Po chvíli tvrdého testování našich komunikačních dovedností (problém nebyla angličtina, těžké bylo zůstat asertivní a slušný…) se odebrala do přední části autobusu a posadila se vedle nějakého pána.
Usnul jsem…

Vzbudila nás opět paní. Asi ve tři hodiny ráno šla kolem nás na WC. Na několikátý pokus se vtěsnala do kabinky. Až na několikeré vypáčení zamčených dveří zevnitř vlastní vahou a jejich opětovné zabouchnutí zvládla vše – navzdory své rozloze – na jedničku. Problém nastal cestou zpět na její místo. Neusedla opět vedle pána, ale upadla do uličky a zůstala v ní ležet. Bylo vidět, že je při vědomí, nicméně si stále hlasitěji stěžovala. A nadávala.

Vyrazil jsem k paní a optal se, zda potřebuje pomoc. Prý ano. Chtěla by prý vstát.
Vzal jsem jí – naivně – pod ramenem a pokusil se jí pomoci na nohy. Nespolupracovala. Probudil jsem velkého černocha, který seděl poblíž. Zkusili jsme paní zvednout ve dvou – opět bez úspěchu. Jelikož paní zjevně neměla potíže a nic jí nebolelo, nechali jsme to být a dali si rozchod.

Na další zastávce se paní vyjádřila, že chce vystupovat. Když autobus zastavil, už jsme kolem ní byli čtyři – ale ani tak se nám ji nepodařilo vztyčit. Její velká osobnost byla „rozteklá“ do prostoru pod sedačkami a její vytažení tak bylo zhola nemožné. Nedalo se dělat nic jiného – odebral jsem se k řidiči a oznámil mu, že jedna paní by chtěla vystoupit, ale nemůže.

Řidič obhlédl situaci zachmuřeným pohledem profesionála. Vydal nutné povely a zorganizoval další pokus o uvedení dámy do vertikální polohy. I tento pokus selhal. Následovala památná věta, kterou bych do češtiny přeložil asi takto:
„Tak já nevím, co s váma, ženská. Budu holt muset zavolat hasiče…“

Za nějakých 10 minut dorazily na autobusové nádraží (které jsem si pracovně pojmenoval „In the Middle of Nowhere“) dva hasičské vozy – jedna CAS a jedno auto s výsuvným žebříkem. Vyskákalo z nich osm hasičů, kteří naklusali do autobusu a s velmi profesionálním přístupem začali paní zkoumat. O vztyk se nepokoušeli – zjevně měli více zkušeností. Krátce po jejich výzvě do vysílačky dorazili osobním autem dva paramedici. Popovídali si s paní a něco řekli do vysílačky. Za další chvíli dorazila velká sanitka a v ní další dva paramedici. Na místě tedy operovalo 12 profesionálů a 4 vozidla. Začalo vyjednávání.

Hasiči chtěli hydraulickými nůžkami ustřihnout jednu sedačku. Řidič však odmítl jakékoliv poškození autobusu. Hasiči proto navrhli, že sedačku odmontují, což bude trvat mnohem déle. Neplánovali ji pak připevnit zpět. Řidič souhlasil a odešel telefonovat s dopravcem, aby zajistil opětovnou montáž.

Hasiči zvolili dobrovolníka, který popadl nářadí, vzal si helmu se svítilnou, plížíl se pod sedačkami a provedl demontáž dvojsedačky. Záchranáři vedli velmi důstojnou a profesionální komunikaci s velkou osobností. Zjistili, že paní je 34 let a že ji trochu bolí noha, na které si sedí. Polovina osazenstva autobusu mrzla venku v podzimní mlze. V autobuse jakýsi muž psychicky situaci nevydržel a začal se hlasitě, dlouze, hystericky smát.

Situace vrcholí, když se hasičům podařilo demontovat dvojsedačku. Nastupují záchranáři,
prodýchávají paní kyslíkem, aby se jí po vztyku nezatočila hlava. Poté hasiči s vystouplými žílami na čele a za obdivných pohledů cestujících v pěti (!!!) mužích paní konečně postavili.

Paní se, stojíc, rozhlédla po autobuse a optala se těžce dýchajících hasičů, kde prý má ten pytel s jídlem a tu coca-colu. Když hasiče přiměla, aby jí všechny pokrmy v autobuse dohledali a donesli, majestátně odkráčela (bokem) uličkou a sama vystoupila z autobusu. S velkým zpožděním jsme mohli vyrazit dál…

Zdroj: (Ondřej K.)

Dodatek:

Nebudeme se dnes zabývat otázkou „Co mohl Ondřej udělat jinak“. Moc toho totiž není. Tento díl má spíše za cíl ukázat vám na pravdivém příběhu, jaké nevypočitatelné situace vás mohou potkat. A samozřejmě, také pobavit :)

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.