„Tento dojemný příběh se stal již v dávných časech, když mi bylo asi pět let. Přišla jsem domů ze školky a celá nadšená jsem si šla hrát ven. Rodiče byli na zahradě za domem a já byla vpředu. Za plotem jsem uviděla svého kamaráda Daniela. Samozřejmě, jsem chtěla jít za ním a hrát si. Háček byl v tom, že jako pětiletá jsem neměla vlastní klíče. Jít prosit k rodičům je mainstream a já jsem už tehdy byla přeci ten nejlepší horolezec naší generace! Rozhodla jsem se plot přelézt.
Směrem ze zahrady to šlo dobře. S Danielem byl kopec legrace, ale brzy jsem si řekla, že je čas se vrátit domů. Dalším drobným háčkem v mém skvělém plánu byly ozdobné ostny na vrcholu plotu, které (jak jsem na vlastní kůži posléze zjistila) by se daly použít třeba i jako oštěp. Rozloučila jsem se s kamarádem a jala se přelézat plot zpět do zahrady. Trochu mi to nevyšlo, podklouzla mi noha a já se pravou rukou napíchla o jeden z oněch ostnů. Byla jsem asi ve velkém šoku, protože mě to vůbec nebolelo. Na čisté bílé tričko kapala krev z opravdu hodně rozšklebené rány. Daniel vše pozoroval z ulice – viděl i maso zející z mé dlaně, ale ten hajzl nic neudělal a utekl! Já, omráčená strašlivou zradou a touhou po pomstě, jsem si řekla, že teď to tedy nevzdám! Začala jsem levou rukou zvonit na zvonek u branky. Rodiče si naštěstí všimli mého zoufalého pokusu upoutat jejich pozornost a přišli za mnou do přední části zahrady.
Potom už se vše událo velmi rychle. Máma mi ruku zabalila do obvazu, naložili mě do auta a jeli jsme do nemocnice. Několik hodin jsme seděli v čekárně a když už jsme šťastní chtěli jít dovnitř, všimli jsme si pána, který seděl kousek od nás. Ruku měl v obvaze prosáklém od krve. Uřízl si několik prstů na cirkulárce, tak jsme mu řekli, ať nás předběhne, že ještě počkáme.
Když jsme se konečně dostali na řadu, doktor mým rodičům řekl, že kdyby to bylo jen o trochu hlubší, mohlo dojít k narušení nervu a ztrátě hybnosti prstů. Umrtvili mi ruku a dali se do práce. Když mi píchali první dávku anestetik, zařvala jsem plných plic – nebolelo to, spíš jsem křičela, aby se neřeklo. Všechno dobře dopadlo. Na tento traumatický zážitek mi zůstala i viditelná vzpomínka – jizva na pravé ruce. No a od té doby mi také říkají Taťána – Zjizvená ruka.“
(Zdroj: Taťána)
Co měli rodiče dělat?
Postup maminky byl zcela správný, krvácení z dlaně ani pětileté dítě neohrožuje na životě. K větším ztrátám krve by mohlo dojít při přímém poškození palce, který má vlastní silnější tepnu, ale ta (dle fotky jizvy) jistě porušená nebyla. Záchrannou službu v tomto případě nevoláme, máme-li zajištěný způsob transportu a ránu ošetřenou tlakovým obvazem.
Pokud by byla rána v úrovni větších cév ruky, což bychom poznali dle masivnějšího krvácení, tlakový obvaz by zřejmě „spotřeboval“ více vrstev materiálu a až v případě neustálého protékání bychom volali ZZS a přibrali na pomoc zaškrcovadlo. O jeho použití se více dočtete v Mýtech o první pomoci č. 21 a 36.
Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.