„Jako obyčejně jsem čekala po brigádě na nástupišti na metro. Okolo stálo jen pár dalších lidí a všude byl klid. Z druhého směru přijela vlaková souprava. Cestující nastupovali a vystupovali. Do všeobecného hlomozu jsem zaslechla i nespecifické výkřiky. Ohlédla jsem se a viděla hlouček přibližně uprostřed nástupiště. Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat blíž.
Zjistila jsem, že z jednoho vagónu dva muži vynesli drobnou starší paní. Podle rozhovoru, který vedli, jsem usoudila, že omdlela mezi zastávkami. Do akce se začali zapojovat přihlížející. Shodli se na tom, že by se paní měla posadit na nejbližší lavičku. Při představě, jak se pokouší posadit člověka v bezvědomí, jsem usoudila, že musím něco udělat.
Doběhla jsem k shluku lidí, poskládala jsem si v hlavě všechny informace, které jsem získala u vás na kurzu pro Zdravotníky zotavovacích akcí, a začala mapovat situaci. Paní jsme položili na zem, zaklonila jsem jí hlavu a začala zjišťovat dech. Po pár vteřinách, když jsem si byla jistá, že paní nedýchá ani po záklonu hlavy, řekla jsem blízko stojícímu muži ať zavolá záchranku. Poté jsem ženě rozepnula svrchní část oblečení a začala s masáží srdce. (Viz Mýtus o PP č. 25— Zavolal jsem záchranku, teď už stačí jen čekat…) Bylo to neskutečně namáhavé a nekonečné. Cítila jsem pod rukama, jak křehký hrudní koš drobné stařenky popraskává. Přesvědčovala jsem se v duchu, že dělám správnou věc, a nesmím povolit ani přestat.(Odkazujeme na Mýtus o první pomoci č. 22— Když to při masáži srdce v hrudníku křupe, musím zmírnit.)
Příchozích záchranářů jsem si skoro nevšimla. Vlastně až ve chvíli, když mě jeden upozornil na to, že mě vystřídá. Byla jsem mu v tu chvíli velmi vděčná. Vyčerpání na mě dolehlo poměrně záhy. Přestože byla mnohem drobnější než já, resuscitace byla opravdu velmi náročná. Záchranář mi poděkoval za kvalitně poskytnutou pomoc. Jak to s paní dopadlo bohužel nevím, ale musím přiznat, že jsem ze sebe byla nadšená. Nezpanikařila jsem – s chladnou hlavou jsem správně reagovala na náročnou situaci a to asi hlavně proto, že jsme tenhle postup na kurzu prošli hned několikrát.“
( Zdroj: Katka M. )
Co měla Katka dělat?
Postupu, který slečna Katka zvolila, se nedá nic vytknout. Jen pro zopakování ho shrneme v bodech:
- oslovení, orientační kontrola vědomí
- záklon hlavy a kontrola dýchání (měla by trvat 10s)
- zavolání 155
- odhalení hrudníku, zajištění tvrdé podložky
- zahájení srdeční masáže
Veřejně tu chci poděkovat za to, že Katka využila zkušenosti, aktivně se zúčastnila první pomoci jinému člověku a i za to, že se s námi podělila o svůj příběh.
Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.
Kamile, díky moc. Opravíme to na „10s“, protože když je to méně, výsledek je nepřesný, zatímco když je to více, dochází k nepřijatelnému zdržení. Díky za to, že jste tak všímavý :)
Ve shrnutí je překlep: u kontroly dýchání má být „maximálně 10s“ místo „minimálně 10s“.