„Před několika lety jsme s manželkou jeli Itálií směrem k Benátkám. Díky zácpě na dálnici jsme se rozhodli zvolit cestu po vedlejších silnicích. Pokračovali jsme po obyčejné dvouproudovce lemované stromy. Myslím, že jsme dlouhou dobu ani nikoho nepotkali. Bylo krásné ráno, nebe bez mráčku, slunce začínalo hřát a my se měli prostě báječně. Z výletní pohody nás vytrhl až pohled na nabourané auto u kraje vozovky.
Zastavili jsme, vystoupili a běželi se podívat blíž. Auto bylo čumákem zaražené ve stromě. Uvnitř seděl asi třicetiletý muž. Byl sinalý a evidentně měl velké bolesti, ale byl při vědomí. Netrvalo to dlouho a naštěstí k místu nehody přijelo další auto. Postarší pár zaparkoval a šel k nám. Byli to Italové, paní ihned zavolala záchranku a pána jsme poprosili, aby se postarali i o provoz na silnici. My jsme mezitím mohli obhlédnout situaci v autě.
Řidič se nemohl pohnout, protože zdeformované auto ho volantem vmáčklo do sedačky. Naříkal bolestmi a žádal o pomoc. To, že komunikoval, jsem považoval za dobré znamení. Z několika oděrek, které měl na obličeji a předloktích, nedramaticky krvácel. Pravé stehno, zaklíněné pod volantem, bylo viditelně o polovinu kratší než u nepoškozené nohy. Zřejmě bylo zlomené. Neměli jsme takřka nic k dispozici nejen k poskytnutí první pomoci, ale ani k jeho vyproštění.
Jediné co mě napadlo, že ostré úlomky zlomené stehenní kosti by mohly poranit velké tepny ve stehně. Sundal jsem svůj opasek, podsunul šetrně ruku pod poraněné stehno a to mu jen stáhnul v třísle s představou, že třeba trochu pomohu a zabráním, aby do stehna nevykrvácel. Snažil jsem se s ním komunikovat a udržovat jeho pozornost nejen přes bolesti, které nepochybně měl, ale i přes jazykovou bariéru mezi námi. Doufal jsem, že můj konejšivý tón hlasu mu dodá jistotu, že pomoc se blíží a udrží ho „nad vodou“ do příjezdu odborné pomoci.
Hned na začátku jsme si s manželkou rozdělili práci. Ona hlídala čas, kdy jsme zraněného našli. Průběžně mu měřila puls a spolu jsme kontrolovali, jestli je stále při vědomí. Vlastně jsme nemohli moc dělat. Zaklíněným mužem nebylo možno manipulovat. Drobná krvácení mezitím zasychala. Poraněný dýchal a měl stále hmatný puls. Trvalo asi patnáct nekonečných minut, než dorazili karabiniéři se sanitkou v závěsu.
Díky pomoci posádky z druhého auta, a tomu, že se postarali o provoz na silnici (jednoduše ho v obou směrech natvrdo zastavili) byla silnice pro pomoc průjezdná.
Záchranáři byli velmi vlídní. Při obhlídce zraněného zároveň vyslechli náš popis nálezu zraněného a popis kroků, které jsme zvládli udělat. Poděkovali nám za pomoc. Jeden z nich si vše, co jsme řekli, zapisoval. I přes velký stres, který jsme měli za sebou, i mě takový přístup velice uklidnil.
Na obě strany od nehody se táhla velká kolona aut. Karabiniér nám pokynul a my jako jediní mohli odjet směrem k našemu původnímu cíli – k Benátkám.“
(Zdroj: Anonymní čtenář)
Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.