Epileptik v metru — první pomoc u epilepsie

Šestnáctý příběh: Epileptik v metru

Příběh o první pomoci — První pomoc u epilepsie — PrPomStalo se to na jedné ze stanic metra B. Vystoupil jsem spolu s davem z metra a zaznamenal jsem jakýsi nepřirozený shon kolem dveří jednoho z vagónů. Napůl z něj nesli a napůl vlekli lidské tělo. Ten člověk nebyl úplně v bezvědomí a dokonce se částečně snažil jít po vlastních nohou.

Když se ten muž za pomoci ostatních dostal z vagónu metra ven, začal se pohybovat velmi prudce — a také velmi podivně. S nohama u sebe zuřivě skákal, jako by se snažil něco zadupat do země. Ve tváři měl divný výraz. Samozřejmě se to neobešlo bez pozornosti okolí. Co mě překvapilo — nikdo to nenatáčel. Všichni jen civěli (já zatím také) a čekali, co pán předvede dál.

Svalil se na zem a teď již nekoordinovaně a s očima v sloup se začal podivně kroutit. Přestože to absolutně neodpovídalo čemukoliv, co jsem kdy slyšel o epilepsii, stejně jsem si pomyslel, že asi právě o epileptika půjde. (Na takové odhady si dávejte pozor — viz Mýtus o první pomoci č. 9: Když má někdo křeče, tak je to epileptický záchvat.) „Dobrá“, řekl jsem si v duchu. „Teď pro něj nemůžu nic udělat. Mramor je hladký — hlavu si tudíž neodře. Ani nic dalšího, čím by se zranil, kolem sebe nemá. Jediné nebezpečí mu hrozí od těch čumilů.“

metro_kobylisyČumilové patrně slyšeli mé myšlenky, protože pár vteřin na to jakási hrdinka se psem na vodítku zvolala: „Má epilepsii! Rychle ho zalehněte!“ (Na motivy tohoto památného zvolání jsme kdysi napsali Mýtus o první pomoci č. 71: Má křeče! Honem ho někdo zalehněte!) Začal jsem bojovat sám se sebou. Za prvé — musel jsem se přinutit, abych se nezačal té paní (a jejímu nápadu) hlasitě smát. Za druhé, byl jsem v pokušení nechat jí, aby si na pána lehla. Nejspíš by jí rychle došlo, jakou ptákovinu to vymyslela. Ale bál jsem se, že by si tak muž v křečích a nebo ta odvážná dáma mohli ublížit. První pomoc u epilepsie, jak jsem věděl z kurzu, vypadá přeci jen trochu jinak.

Zkusil jsem nasadit klidný, leč hlasitý tón: „Ne, to prosím nedělejte. Jen pánovi ublížíte.“ Paní se zarazila a já si oddechl. Nicméně tón jsem použil až příliš autoritativní — takže se paní obrátila na mě a konflikt byl na světě: „Jo? A to ho tu máme jen tak nechat ležet bez pomoci?!“ „Ano, to by bylo teď nejlepší.“ snažil jsem se odpovědět smířlivějším tónem.

Situaci zachránil sám muž na zemi, jehož křeče ustoupily, a začal se hýbat přirozeně (jako člověk, který se hodně pomalu probouzí po dost náročné a dlouhé noci). Připravil tím čumily o zábavu a ti se začali pomalu rozcházet, o pána už nejevili zájem. Představení skončilo. Ne však pro mě.

Pána jsem oslovil, ale nereagoval na mě. A zdálo se, že mě ani nevidí. Přesto se pomalu posazoval. Když se po chvíli situace nelepšila, pohyboval se pomalu, zmateně a byl duchem nepřítomný, rozhodl jsem se zavolat záchranku. Mezitím se pán zvedl dokonce do stoje (vrávoral, dovedl jsem ho na lavičku a přiměl ho, aby se posadil) a občas na mě zaostřil pohledem. Se mnou už se o něj staral jen nějaký muž s nápisem „SECURITY“ na zádech, který jel asi někam na noční.

Pokoušeli jsme se na pána mluvit, ale jen na nás koulel očima, tvářil se nechápavě a mlčel. Začal jsem střídat různé jazyky (němčinu, angličtinu, francouzštinu), ale nemělo to žádný efekt. Cítil jsem se bezradný, tak jsem jen pána podpíral, aby nespadl z lavičky a čekal na záchranáře.

Asi za pět minut začal pán hovořit česky. Pomalu, jen občas a zmateně. Za dalších několik minut byl schopen opakovaně odkývat, že ano, že je opravdu epileptik. Vytáhl pak dokonce z náprsní kapsy saka krabičku s léky a nějaké z nich se rozhodl spolykat. Nebránil jsem mu v tom a jen jsem doufal, že už je natolik příčetný, aby věděl, kolik si toho má vzít. Chtěl jsem mu to dát zapít vodou, ale žádnou jsem neměl.

Pak už dorazili záchranáři. Informaci o tom, že do sebe pár před okamžikem nacpal několik tablet neznámého původu, a že zbytek má v náprsní kapse saka, přijali poněkud lakonicky, ale co. Však oni už si poradí. Poděkoval jsem serkuriťákovi za to, že se mnou zůstal u pána až do konce, a šel jsem na rande.

(Autor: Richard K.)

Jak Richard zvládl první pomoc u epilepsie?

  • Celkem dobře. Vzhledem k situaci mohl záchranku volat klidně dříve, ale nebyl na to úplně čas.
  • I když vám situace připadá kritická a chyby, které se chystají učinit lidé kolem vás, jsou očividné, je třeba být obezřetný. Kdyby Richard nebyl zachráněn tím, že se pán začal probírat, mohl se konflikt vyhrotit až do té míry, že by snížil kvalitu poskytnuté první pomoci.

První pomoc u epilepsie (a u křečí obecně):

  • Pokud křeče teprve začínají, pomozte postiženému bezpečně se dostat na zem.
  • Odstraňte z dosahu předměty, o které by se mohl člověk v křečích poranit.
  • Nechte křečím volný průběh, pohybům nijak nebraňte.
  • Nestrkejte postiženému nic do úst!!! Může dojít k poranění či jinému zhoršení stavu. Pozitivní vliv to mít určitě nebude.
  • Pokud dotyčného neznáte, volejte záchrannou službu klidně hned.

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.

One thought on “Šestnáctý příběh: Epileptik v metru”

  • Jsem též epileptička.Podle mého názoru,byl pan Richard zmatený,z toho co se z dotyčným děje,nebyl si jist,zda ano nebo né,zda se v něčem nemýlí.Ano,mohl volat záchranku dříve,ale zdrželo ho co?To rozhodování se.Byl tam snad sám?Jak se však potom zachoval on a jak ostatní,kteří to viděli?Panu Richardovi nebyl ten člověk lhostejný,ale ihned se snažil,mu pomoci,jak jen mohl.A ostatní?Ti by se měli zamyslet samy nad sebou,probrat si vše ve svém svědomí.Zda bylo správné odejít a neposkytnout pomoc.Vždyť epileptický záchvat může dostat 1za život každý člověk…..Co napsat panu Richardovi?Má srdce na správném místě,nemyslí jen sám na sebe a to ukázal a to samé i pro druhého pána.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..