SEDMNÁCTY PŘÍBEH: První pomoc poprvé — PrPom

SEDMNÁCTY PŘÍBEH: První pomoc poprvé

Tenhle příběh je o mém POPP_017_prvnipomocpoprve2úplně prvním zážitku s první pomocí. Bylo mi tehdy 16 , o první pomoci jsem nevěděla prakticky vůbec nic. Jediné, co jsem si v té době odnášela ze školních lavic bylo, že postupy poskytování první pomoci jsou opravdu těžké a nemám šanci si je zapamatovat, natož je v praxi použít.

V té době jsem chodila na brigádu, kde jsem na městské tržnici obsluhovala zákazníky. Ve vedlejším stánku byla též na brigádě o pár let starší holčina. I přestože jsme tam vedle sebe pracovaly již několik týdnů, nic jsem o ní nevěděla. Jediné, co jsem ten den ráno při otevíračce zaregistrovala, bylo, že se slečna tvářila ještě hůř než obvykle a byla opravdu velmi bledá. Ale nebyl čas se na něco vyptávat, a protože byla sobota, přisoudila jsem tento stav pravděpodobnému střízlivění po páteční akci.

Za pár hodin bušil někdo na dveře mého stánku a ozývaly se poplašené výkřiky žen z okolních stánků a WC bab z veřejných záchodků. Jedna stepovala před dveřmi a jen co jsem otevřela, vrazila mi do ruky telefon se slovy: „Volej záchranku, tý holce od salámů je zle!“ S vytřeštěnýma očima a srdcem až v krku jsem jenom pronesla: „Proč já?“ Ty ženy jsou minimálně o 20 let starší než já a hlavně tu holku znají, tak proč to cpou sakra mě! Mezitím, co jsem roztřesenýma rukama vyťukávala číslo 155, jsem viděla, že „holku od salámů“ vedou ze stánku ven. Držela se za břicho. Ženský ji položily na bok na betonovou zídku, která byla asi metr a půl vysoká a půl metru široká. Do toho se mi do ucha donesl hlas dispečerky a začal horror.

Spustila se palba otázek a já věděla jen svoje jméno a místo události. Dispečerka se vyptávala na jméno, na věk, přesné příznaky, bydliště postižené, jak dlouho jí to bolí, jestli zvracela a mnoho dalších otázek, a čím víc se ptala, tím víc jsem byla vytočená a už jsem chtěla být vážně nepříjemná. Všechny otázky jsem totiž tlumočila WC bábě, která se snažila něco vytáhnout z „holky od salámů“ a hovor se tím strašlivě prodlužoval a já už to chtěla mít za sebou. Ještě teď si vzpomínám, jak jsem se modlila za větu: „Dobře, posíláme sanitku.“ Jenže nic takového pořád ta dispečerka neřekla a dál se ptala. Bylo to jak černá komedie.

Holka mezitím ležela na zídce s pokrčenýma nohama a sténala bolestí. Hovor zřejmě trval tak 3, možná 4 minuty, mně to přišlo jako celá věčnost. Sanitka přijela do 8 minut. Holku si odvezli. Nakonec jsem se dozvěděla, že se jednalo o akutní zánět slepého střeva. Slečna se do stánku vrátila asi za 14 dní, stále se tvářila, ale už alespoň nebyla tak bledá. Na ty báby jsem se vážně zlobila, že mě v tom nechaly, ale dneska jsem ráda, že to udělaly, mám totiž alespoň nějakou zkušenost, ze které se mohu dál poučit.

(Zdroj: Eliška M.)

Co mohla udělat Eliška lépe?

  • Nenechat se strhnout. To, že panikaří babky z WC a z okolních stánků určitě neznamená, že bychom se k nim měli přidat a panikařit také. Je ale pochopitelné, že se Eliška to „nepanikaření“ neměla kde naučit — předpokládáme, že všechny kurzy první pomoci, které absolvovala, byly přednáškové. (Viz mýtus č. 74: Přednáška o první pomoci stačí)
  • Povídat si přímo se slečnou. Když už jste přinuceni volat někomu záchranku, zjednodušíte celou situaci, když se na informace vyptáte přímo pacienta.

Co bychom ještě dodali?

Na popisu telefonátu s dispečerkou zdravotnické záchranné služby je vidět, že příběh už je pěkných pár let starý. Dnes už jsou dispečeři lépe trénovaní na zvládání stresu volajícího a kladou jen opravdu ty nejnutnější otázky. A většinou nepokládají telefon hned poté, co pošlou sanitku, ale během jízdy sanitky k vám se vám věnují a radí vám, jak máte poskytovat první pomoc (viz mýtus č. 25: Zavolal jsem záchranku, teď už stačí jen čekat).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..