Jako každé úterý, i tehdy jsme šli se třídou do Sokolovny na hodinu tělocviku. Po skončení hodiny jsem šla s kamarádkou zpět do školy, ale jinou cestou než obvykle. Chtěly jsme tam být rychleji, protože byla zima, tak jsme to vzaly zkratkou. Chodí tam poměrně dost lidí, a proto nás udivilo, že než jsme si všimly pána, který bez známek života leží na zemi, prošlo už spoustu lidí. Někteří se ohlédli, jiní raději dělali, že to nevidí. Jelikož jsme studovaly prvním rokem na zdrávce, bylo to něco jako naše povinnost podat první pomoc, i přestože ji máme až od 2. ročníku. Osobně si myslím, že je to špatně. První pomoc je základ zdravotníka a měla by se učit už od 1. ročníku.
Pán nevypadal jako bezdomovec. Tím, že byla zima a měl na sobě tlustou zimní bundu, nějaké kalhoty a ležel na břiše, nebylo vcelku poznat, o koho se jedná. Ještě k tomu ležel nešťastně u popelnic, a proto asi ostatní lidé jenom prošli kolem. Když jsme si pána všimly, okamžitě jsme se rozeběhly k němu a snažily se ho probrat. Nereagoval na bolestivý podnět a už vůbec na oslovení.
Zkontrolovala jsem, jestli dýchá, ale nic jsem necítila. Zkusila to i kámoška a taky nic necítila. V tom momentu jsme byly úplně mimo. Co teď? Kámoška volala záchranku, já začala během hovoru s resuscitací. Nikdy předtím jsem to nedělala. Všechno, co jsem věděla, jsem viděla v pár videích, protože mě takové věci zajímají. Pořád se mi honilo hlavou, co když mu ublížím nebo ho dokonce zabiju.
Řeknu vám, takový stres jsem ještě nikdy nezažila, ale pokračovala jsem ve 30 stlačení ku 2 vdechům, které jsem prováděla přes kousek igelitky od úboru. Problém byl ten, že kámoška v tom stresu řekla špatnou adresu a záchranka nás nemohla najít. Proto jsem tam volala ještě jednou, abych jim upřesnila adresu. Jen za tu dobu, co jsem pána resuscitovala, kolem nás prošla spousta lidí. Někteří se zastavili a koukali, jiní si nás nevšímali, ale nikdo z nich se nezeptal, jestli nepotřebujeme pomoc!
Asi po 2 cyklech jsme se vystřídaly a přijela záchranka. Ti byli tak rychlí, že jsem ani nestačila postřehnout, co všechno mu dělají. Pamatuji si, jak jsme tam vyklepané stály a koukaly na ně. Pak k nám přišel jeden ze zdravotníků a řekl, že jsme mu zachránily život. Jednalo se o infarkt myokardu. Byly jsme tak šťastné, že jsme mu pomohly.
V pátek jsme se za ním vydaly do nemocnice. Byl právě převezen na normální pokoj. Nejprve nevěděl, kdo jsme, ale po představení se rozplakal a kdyby mohl, tak by nám snad děkoval i na kolenou. Když jsme už byly na odchodu, přišla za ním jeho vnučka s maminkou. Mohlo jí být tak 5 let. Ty zářící oči si budu pamatovat celý život — jak uviděla svého dědečka zdravého a živého. Bylo to tak dojemné. Doteď nám chodí pán děkovat, i když nemá za co, takhle by se měl zachovat každý člověk. I když byla tato situace nepříjemná, dala mi toho hodně dobrého a hlavně mě utvrdila v tom, že chci zachraňovat lidské životy.
(Autor: Veronika D.)
Jak Veronika zvládla první pomoc u infarktu?
V první řade chceme pochválit obě holky za to, že se nezachovaly jako ostatní lidé, ale snažily se pánovi pomoci. Vzhledem k tomu, že ještě neměly výuku první pomoci za sebou, situaci zvládly úplně skvěle. Příště by však měly více dbát na svoji bezpečnost a nejprve osobu oslovit z dálky. Také oceňujeme, že když se Verča rozhodla pánovi dávat umělé dýchaní (do laické resuscitace umělé vdechy patří Mýtus 7 – Při resuscitaci se už nedýchá), snažila se chránit pomocí provizorní roušky.
Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.