_edited.png)
Jak to celé vzniklo?
„A co když mu u resuscitace zlomím žebra?” Tak tuhle větu slýcháváme na kurzech hodně často. Má původ v obavách laiků, že by postiženému při resuscitaci mohli ublížit. Opak je ale pravdou. Praskání žeber není důvodem k přerušení, natož k ukončení resuscitace.
Proč je to špatně?
Principem resuscitace je stlačování středu hrudníku, a to nepřetržitě až do převzetí záchranáři. Pokud stlačujete hrudník opravdu důrazně a silně, může snadno dojít k vykloubení žeber od hrudní kosti, tím spíš jde-li o staršího člověka. Toto je doprovázeno nepříjemným zvukem, takovým tlumeným lusknutím, které může laického zachránce vyděsit natolik, že resuscitaci radši přeruší.
A nyní hlavní otázka — zda praskání vůbec vadí? Ne, nevadí. Život je otázkou priorit. Ani první pomoc není výjimkou. Nějaká ta zlomenina je celkem malichernost, pár týdnů po úspěšné resuscitaci bude bolet, ale to je tak všechno.
Pokud ale budete pokračovat v resuscitaci, dáte postiženému šanci na život!
Jak je to správně?
Jak správně popisují osvětové plakátky, rozmístěné po vozech hromadné dopravy, jejichž tvůrcem je Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
„Člověk, který se stlačení hrudníku nebrání, Vaši pomoc potřebuje.“
Pokud jste tedy svědky stavu, kdy postižený nedýchá normálně, okamžitě zahajte resuscitaci stlačováním středu hrudníku. Pokračujte v resuscitaci, i kdyby jste pod stlačujícím se hrudníkem slyšeli či cítili jakékoli lupání.
Mýty o první pomoci jsou hlavně o tom, co rozhodně nedělat. Jak se ale vlastně dělá první pomoc? O tom píšeme seriál článků Neboj se pomoci! Pořád ale platí, že žádné čtení vás první pomoc pořádně nenaučí. Nedá se to zařídit jinak, než že přijdete na zážitkový kurz :)
