Pátý příběh: Rovnou do vosího hnízda

Při zpáteční cestě, přibližně kilometr od naší táborové základny, jsme vešli po úzké cestičce na kraj velké louky. Z ničeho nic mě přecválala ponička z posledního místa v řadě a kopala se zuřivě do břicha. Její sedmiletý jezdec se stále statečně držel v sedle. Svého vodiče nechala při zběsilém úprku za sebou. Neměla jsem ani ponětí, co se děje. Vteřinu na to už chlapeček spadl – nebyla to velká výška a ani pád nevypadal příliš dramaticky. Kluk se posadil. Vypadal úplně v pořádku. Seskočila jsem ze svého koně, že mu pomůžu na nohy a zkontroluji ho. V tom začal chlapec ječet, jako by ho na nože brali – musím přiznat, že děsivější zvuk jsem nikdy neslyšela. Doběhla jsem k němu a zjistila, že spadl přímo na jeden z východů vosího hnízda. Podmáčená zem se pod kopyty koní propadala a my vešli přímo do vosího obývacího pokoje. Vosy byly všude. Opravdu všude.

Popadla jsem ho do náruče a křičela povely na druhou vedoucí, ať karavanu otočí a rychle zmizíme. Vůbec jsem nevnímala, jak mě vosy dokola bodají. Držela jsem plačící dítě a utíkala jako o život. Byla to věčnost, než jsme se dostali zpátky na pevnou cestu. Kamarádka zpanikařila a nebyla mi přílišnou oporou. Chlapeček pořád vřeštěl. Ani otáčení koní neprobíhalo tak rychle jak bych si představovala a o to, aby zavolala do tábora, ať k nám někoho ihned vyšlou s antihistaminiky, jsem musela naléhavě žádat asi třikrát. Naštěstí jsem z pozice pomocného zdravotníka věděla, že s sebou nemáme žádného alergika a doufala jsem, že nebudu muset řešit anafylaktický šok.

Když jsem kluka odložila na cestu a vysvlékla ho takřka do slipů, už byl celkem klidný. Byl to pro něj velmi intenzivní zážitek a navíc mu jedna vosa uvízla pod trikem a štípla ho hned několikrát. Zkontrolovala jsem všechny ostatní děti, odchytla svého koně a poničku a pomalu jsme se vydali směrem k táboru. Naštěstí na pomoc zavolaný oddílový vedoucí vysloveně přisprintoval. Dali jsme pobodanému chlapečkovi rozkousat lék, vysadili ho spolu s vedoucím na koně a poslali je svižně do tábora ke zdravotnici. Bezpečí dětí i koní bylo zajištěno.

V tu chvíli jsem zjistila, že skoro nemůžu chodit. Sedla jsem si na cestu a koukala se jako přes mlhu, jak koně s dětmi a vedoucí odchází. Nohy mi otékaly a opustila mě veškerá síla. Díkybohu si toho všiml zástupce hlavního vedoucího, který dorazil malou chvíli po našem zachránci, aby přiložil pomocnou ruku. Hodil si mě na rameno a odnesl do přilehlého horského potoka. I v kanadách mě položil do vody a já se začala probírat.

Vše dobře dopadlo. Klučina se vzpamatoval a o chuť jezdit na koni nepřišel. Mě zůstalo pár jizviček od žihadel, které se s uběhlými roky ztratily stejně jako panická hrůza z vos. Ponaučila jsem se, a vždy když vyrážím kamkoli do přírody s dětmi, přibaluji do lékárničky i velké množství antihistaminik.“

(Zdroj: Zuzana V.)

Co měla Zuzana udělat?

V takovéhle situaci je velmi těžké řešit jakkýkoli zdravotnický problém. Vzhledem ke vzdálenosti a  nedostatečně vybavené lékárně zvolila nejjednodušší způsob a zavolala o pomoc. V případě, že by zachránce nedorazil tak rychle, mohla by hocha odnést k potoku a opatrně jej chladit.

Co by se dalo dělat v případě, že by chlapec byl alergický a dostal se do anafylaktického šoku? 

1. přesné informace o alergiích dětí, se kterými vyrážíme na výlet

2. lékárna vybavená Epipenovým perem a antihistaminiky

3. předem určená trasa a její lokalizace pro přesnější poskytnutí infomací záchranné službě

4. neprodleně volat ZZS

Pokud jste také poskytovali první pomoc a chcete se o svůj příběh podělit, napište nám tudy. Na vaše příběhy se těší Ivet a Jitka.

#Alergie #Prvnípomocprotáboryaškolyvpřírodě