První příběh: Bezvědomí v autoškole

„Trávila jsem léto u babičky a vzhledem k tomu, že jsem si chtěla udělal řidičák, rozhodla jsem se zapsat do místní maloměstské autoškoly. Vše šlo zpočátku hladce – seznamovala jsem se záludnostmi motorových vozidel a ani ve snu mě nenapadlo, že by se snad mohlo stát něco zlého. Při čtvrté jízdě jsme vyrazili na delší trasu do většího města. Před příjezdem ke kruhovému objezdu mi instruktor pokynul odbočit doprava. Byl tam přechod, přes který zrovna šla starší paní. Můj učitel začal podivně chrčet a místo toho aby mi pomohl s brzděním, nechal auto jet dál. Zeptala jsem se, jestli je vše v pořádku, a přesto, že odpověděl ano, moc mě to nepřesvědčilo. Po hlase mi přišel „trochu mimo“ , lekla jsem se a sešlápla brzdu naplno. Pro jistotu jsem vytáhla klíčky a zatáhla i ruční brzdu.

S ohledem na horko jsem se mu snažila nabídnout pití, ale autoškolák už nereagoval. Vzala jsem telefon a snažila se volat záchranku. V tom stresu jsem si nemohla vzpomenout jaké má číslo. Byla jsem vyděšená, ale nakonec se mi podařilo vytočit 155. Když jsem popsala dispečerce co se stalo, v jakém autě a kde stojíme, nechala mě zavěsit.

Čas ubíhal velmi pomalu. Všimla jsem si, že mu v puse překáží zubní protéza a zhoršuje se mu dýchání. Urychleně jsem protézu vytáhla, zaklonila hlavu a utírala sliny. Záchranka byla na cestě a já uvažovala, jak bych pána vyprostila či případně co bych pro něj jiného mohla udělat. Těch 10 minut bylo opravdu nekonečných.

Když konečně dorazili, pána transportovali do sanity a poskytli mu přednemocniční pomoc. Byl to můj první zážitek s první pomocí v terénu a já se klepala ještě dlouhou dobu poté.“

Přesto, že měla za sebou Kateřina teoretický kurz První pomoci, na vlastní kůži zjistila, že realita je dočista odlišná. (viz Mýtus o první pomoci č. 6) Zmatek, stres a strach může ochromit i ostřílené vlky, natož amatéra bez praktické průpravy. Kačka autoškolu dokončila, ale dodnes má velmi nepříjemné pocity když si má sednout k někomu do auta či sama řídit. Podnítilo to však její potřebu po znalostech první pomoci a díky tomu se ocitla i v našich řadách, za což jsme moc rádi.

Co měla Kačka udělat?

1. zapnout výstražná světla (okolí o Vás musí vědět!)

2. rozhodně neměla dávat nekomunikujícímu pít

3. při přerušeném dýchání je nutné zaklonit hlavu (uvolnit dýchací cesty)

4. protézu neodstraňujeme, pokud drží (Kačka tu „plandající“ správně vyjmula)

5. kontrolovat dech a v případě zástavy dechu („nedýchá normálně“) se měla pokusit ohroženého vytáhnout z auta

6. informovat záchranku o změně stavu z „bezvědomí a dýchá“, na „bezvědomí, nedýchá normálně“

7. poté měla zahájit masáž srdce

Jen dodám, že dispečer by v dnešní době poskytl zachránci pomoc formou „Telefonicky asistované resuscitace“. Kateřina by tedy měla dispečerku pořád na telefonu. Tento příběh je ale staršího data, kdy tato služba ještě nebyla samozřejmostí. Je důležité si uvědomit, že dispečer je člověk, který sedí „někde daleko“ — poskytnout pomoc musíte Vy. (Viz Mýtus o první pomoci č. 47)

Co by se ještě dalo zlepšit?

Celkově selhává systém výuky první pomoci v autoškolách jako takový. Více si můžete přečíst ZDE.