_edited.png)
Jak to celé vzniklo?
Jednoduše. Naučili nás to neprofesionální a laxní poskytovatelé kurzů první pomoci, kteří stále žijí (alespoň svými metodami) v minulém tisíciletí, a nějak si ještě nevšimli, že nejen metody vzdělávání prodělaly za tu dobu značný vývoj.
Proč je to špatně?
Nedávno jsme na toto téma narazili při diskusi na naší facebookové stránce „Chytrá autolékárnička“ — co je prý špatného na tom, že zdravotní sestřička půjde po práci ještě někam do firmy a odučí tam dvouhodinové školení z první pomoci? Je to zdravotní sestra, tak přece ví, co dělá, ne? Ne, mnohdy neví.
Stačí snad učitelce na základní škole, aby uměla číst, psát a počítat? Může být profesním koučem každý, komu to jde v práci od ruky? Proč si tedy o první pomoci myslíme, že ji může učit každý, kdo jí jenom trošku rozumí, když přitom dobře víme, že v jiných oborech je to naprostý nesmysl?
Navíc si uvědomme, že ne každý zdravotník pracuje zrovna na urgentním příjmu nebo na záchrance, není zvyklý na tak stresové situace, jakými poskytovaní první pomoci skutečně je. Ne vždy je také v první pomoci on sám kvalitně proškolen. Základy, které platily za jeho školních let už dnes neplatí, nezná třeba nová doporučení, proto na kurzech i nadále učí spoustu mýtů o první pomoci — jako třeba měření pulzu u bezvědomého, špendlení jazyka k tváři nebo zástavu masivního krvácení pomocí tlakových bodů. Opravdu chceme umět takovou první pomoc?
Je tedy výuka první pomoci skutečně jen o dobrých znalostech lektora? Ne, není. Opravdu dobrý lektor vás provede spoustou reálně vypadajících modelových situací, po kterých je schopen účastníkům poskytnout i dostatečně kvalitní cílenou zpětnou vazbu. Nejde totiž jen o to, abychom se naučili první pomoc a pak ji poskytli. Jde také o to, abychom při poskytování první pomoci odolali nečekanému náporu extrémního stresu, zmatku a paniky. Abychom ohlídali své bezpečí a zdraví ve zcela nepřehledné situaci, a v neposlední řadě abychom se zorientovali a zvládli improvizovat pod obrovským psychickým tlakem. Ano, taková je první pomoc.
Jak je to správně?
První pomoc nelze naučit jinak než zážitkem. Lektorem první pomoci by měl být člověk, který kromě dokonalé znalosti první pomoci má i skvělé lektorské kompetence a vyzná se v metodách zážitkové pedagogiky. Určitě by měl vědět, co je to cílená zpětná vazba a měl by tento nástroj při výuce umět používat. A to je jen špička ledovce.
Pokud jste na školení první pomoci, které probíhá tak, že vám někdo něco vypráví a potom si párkrát zmáčknete resuscitační model, běžte si stěžovat. Máte na to plné právo. Nenechte se trápit zastaralými a neefektivními vzdělávacími metodami.
Firem, které umějí nabídnout výuku první pomoci kvalitně, profesionálně a s využitím moderních vzdělávacích postupů, je již dnes na trhu dostatek a není problém si mezi nimi vybrat. Zkuste si aspoň jednou na výuku první pomoci pozvat skutečného profesionála — rozhodně vás zvedne ze židle! Budete spíš běhat, panikařit, obvazovat, komunikovat, zastavovat krvácení, resuscitovat, vyprošťovat, polohovat, řešit, zmatkovat, hledat, telefonovat, utěšovat, podporovat, ošetřovat… Taková už totiž první pomoc skutečně je! Mýty o první pomoci jsou hlavně o tom, co rozhodně nedělat. Jak se ale vlastně dělá první pomoc? O tom píšeme seriál článků Neboj se pomoci! Po přečtení tohoto mýtu by vás mohl zajímat zejména článek „Jak si vybrat kvalitní kurz první pomoci?” Pořád ale platí, že žádné čtení vás první pomoc pořádně nenaučí. Nedá se to zařídit jinak, než že přijdete na zážitkový kurz :)