_edited.png)
… aneb: „Chceme o první pomoci jen poslouchat, bez rizika, že bychom museli něco dělat. Ušetříme spoustu peněz, dostaneme razítko a všichni budou spokojeni.“ Všichni? Opravdu?
Jak to celé vzniklo?
Mylná představa, že se první pomoc dá naučit přednáškou, vznikla díky dogmatům českého vzdělávacího systému, který tvrdošíjně odolává vlivům moderních vzdělávacích metod. Dalším důvodem je samozřejmě obrovská snaha ušetřit peníze a čas – to není překvapivé. Ale jak se na ušetřené peníze budete tvářit poté, co nezachráníte svého kolegu, protože zpanikaříte a nepoznáte okamžik, kdy jste ho měli začít resuscitovat?
Proč je to špatně?
Nejde jen o to, že přednáškou se první pomoc zkrátka nenaučíte. Je to ještě horší. Po přednášce z první pomoci získáte iluzi, že byste si v krizové situaci věděli rady – což je nebezpečný omyl.
První pomoc je stresující, nepříjemná a zcela nečekaná událost. Vybafne na vás v té nejnemožnější situaci, kdy máte zrovna plné ruce i hlavu něčeho úplně jiného. Jak říká Jára Cimrman – málokdy se vám stane, že když opravdu potřebujete běžet, máte na nohou běžecké tretry. „A co když mám za sebou přednášku? To je přece lepší než nic!“ Ne, není. Po přednášce z první pomoci máte místo jednoho stresu rovnou dva.
Stres č. 1: (Má ho každý.) Musím poskytovat první pomoc. Člověk, kterému pomáhám, může zemřít. Nemám žádné pomůcky. Tunelové vidění, studený pot, třesoucí se ruce, leckdy celková paralýza, kdy pak člověk není schopen ničeho.
Stres č. 2: (Máme ho po nekvalitní výuce první pomoci.) Myslel jsem si, že umím první pomoc – a ono ne! Zjišťuji, že teorie je k ničemu. Většinu už si nepamatuji. Nejsem schopen reagovat na krizi. Nečinně stojím nad člověkem, kterému neumím pomoci, šokován svou bezradností. Když mám štěstí, neudělám velký průšvih.
Navíc přednášky o první pomoci vyvolávají mylný dojem, že učit se první pomoc je nuda. Není! Jen se to musí umět…
Jak je to správně?
První pomoc je třeba učit zážitkem. Není to žádná novinka, je to léty prověřený fakt. Co si sami nevyzkoušíte, to nevíte. O to více nás udivuje, jak obtížné je tento poznatek mezi lidmi prosadit. Firem, kde se učí první pomoc přednáškou, je stále spousta. Nemluvě o autoškolách, kde je situace naprosto kritická.
V čem jsou ty zážitkové kurzy první pomoci tak jiné? Čím se liší od přednášky? Shrneme to v několika bodech:
První pomoc si opravdu zkusíte – včetně stresu, krve, křiku, zmatku, paniky a neúspěchu. To je zcela nezbytné! S těmito jevy se při reálném poskytování první pomoci určitě setkáte a je třeba umět jim čelit. To se na přednášce nenaučíte.
Vyzkoušíte si, jaký je váš stres a naučíte se s ním pracovat. Po každém zásahu na zážitkovém kurzu první pomoci následuje zpětná vazba, kde zpracujete zážitek, popíšete své pocity a projevy stresu. Lektor vám pomůže najít cesty, jak se s nimi příště vypořádat.
Naučíte se pracovat s materiálem z běžné (auto)lékárničky. Budete opravdu používat obvazy, rukavice nebo třeba zaškrcovadlo. Když to uvážete blbě, opravdu to nebude držet. A bude to dál krvácet.
Naučíte se pracovat s lidmi. Chcete zraněného resuscitovat? A že sedí v autě? Musíte si poradit. Je zraněný agresivní? Hlídejte si své bezpečí. Komunikujte s ním. Hysterická matka? Nikdo jiný ji za vás neuklidní. Budete to muset udělat jen a jen vy.
Naučené věci si budete pamatovat. Jak praví heslo zážitkové pedagogiky: „Co slyším, to zapomenu. Co vidím, to si zapamatuji. Co zažiji, to pochopím.“
Pokud jste firma, ušetříte peníze. No ano, je to tak. Zážitkový kurz první pomoci je totiž zároveň teambuilding. Což znamená úsporu několika desítek tisíc korun ročně. Takže pokud slyšíte spíš na peníze než na lidské životy, jeden argument máme i pro vás.
Je to zábava, zážitek, adrenalin! Zážitkový kurz první pomoci nabízí tudíž kromě první pomoci i další zajímavé věci: posouvání hranic, překonání sebe sama, osobnostní rozvoj, motivace, teamspirit, komunikace…
