top of page

Mýtus 13 — Všichni tonoucí mají plíce plné vody.

Jak to celé vzniklo?


Jedná se o omyl, který pramení ze starších postupů první pomoci, které obecně  na nějaký ten „vylévací manévr“ po tonutí pamatovaly. To není primárně špatně, chybná je hlavně myšlenka plic plných vody po úplně každém tonutí. Často se totiž stává, že se voda do plic během tonutí vůbec nedostane, a pokud ano, většina se vstřebá.


Proč je to špatně?

Mýtus 13 – Všichni tonoucí mají plné plíce vody.

Je to jednoduché, buňky vodu po tonutí z plic vstřebají. Buňky v plicích jsou totiž schopny do sebe nasát vodu, ale pozor — jen obyčejnou sladkou vodu.


Slaná mořská voda totiž způsobuje pravý opak — buňky se budou snažit mořskou vodu ve svém okolí zředit svým vlastním vodním obsahem.  To se buňce ale pořádně nepodaří, pak mýtus platit přestává — mořská voda se v plicích vstřebává jen omezeně či vůbec.


Dalším (a mnohem častějším) důvodem, proč voda v plicích vůbec nebude, je tzv. suché tonutí. Pokud člověk projde všemi fázemi tonutí:

  • plavec

  • vyčerpaný plavec

  • aktivní tonoucí, až po pasivní tonoucí)

tělo se podvědomě brání vstupu vody do plic, a tak reflexně uzavírá křečí hlasivkovou štěrbinu (tzv. laryngospasmus), která se nachází při vstupu do dýchacích cest a dál se tudíž voda nedostane. Pokud vysvětlení hodně přitáhneme za vlasy, můžeme říci, že se tonoucí sám „udusí“.


Naopak mokré tonutí, tedy stav, kdy je v plicích voda, se odehraje jen v minimu případů. Většinou z plného zdraví — třeba při špatné manipulaci s automatikou při potápění nebo při násilném trestném činu.


Jak je to správně?


Mýtus 13 – Všichni tonoucí mají plné plíce vody.

Pokud už se rozhodnete někomu ve vodě pomáhat, začněte dvěma věcmi:

Až splníte tyto dva stěžejní kroky, můžete se do toho pustit.


Ale zde veliké „pozor!“, do vody nikdy nechoďte pomáhat sami, vždy alespoň ve dvou. Navíc si musíte být jisti tím, že na to máte.


Jak to poznat?

  • Musíte být opravdu dobrý plavec. Musíte být schopni rychle, ale bezpečně, doplavat k postiženému a hlavně se bez obtíží vrátit zpátky, navíc se stejně těžkým, dost možná ale i mnohem těžším břemenem.

Mýtus 13 – Všichni tonoucí mají plné plíce vody.

Myslete na to, že velké procento utopených jsou zachránci — proč asi? Tématem záchrany tonoucích se zabývají odborné kurzy.


Záchranu tonoucího se nenaučíte na základě videa nebo učebnice.


Pokud se po zralé úvaze nakonec vydáte do vody, nezapomeňte na to, že aktivní tonoucí se nezachraňuje! Utopil by vás. Proto tedy v bezpečné vzdálenosti musíte počkat, až „zpasivní“. Je to sice kruté, ale nutné…


Pasivní tonoucí je člověk:

  • ležící na prsou

  • má obličej a končetiny ke dnu.

Pokud je tonoucí už pasivní, tedy pro vás bezpečný, začněte se samotnou záchranou a jeho vytažením z vody. Jak na to? To se právě musíte naučit hezky prakticky ve vodě…


Takže abrakadabra, postiženého už máme vytaženého na břeh. Po vytažení z vody postiženému


Hodí se připomenout, že je velmi prospěšné do tonoucích dýchat. Stále však platí, že pokud se cítíte ohroženi nebo umělé dýchání dostatečně kvalitně neumíte, tak to nedělejte.


Mýtus 13 – Všichni tonoucí mají plné plíce vody.

Mýty o první pomoci jsou hlavně o tom, co rozhodně nedělat. Jak se ale vlastně dělá první pomoc?


O tom píšeme seriál článků - Neboj se pomoci!


Pořád platí, že žádné čtení vás první pomoc pořádně nenaučí.


Nedá se to zařídit jinak, než že přijdete na zážitkový kurz. A dvojnásob to platí právě pro nácvik záchrany tonoucího — zúčastněte se některého z našich vícedenních kurzů, bude-li blízko třeba rybník, rádi vás do něj hodíme… a vše naučíme :)



bottom of page